Vysoká inflace, která netrápí jenom nás, ale výraznou část vyspělého světa, nutí už i velké centrální banky jednat. Ještě nedávno se tvářily, že nastupující inflační vlna je jen velmi dočasnou a v podstatě post-covidovou epizodou, a proto nepřestávaly zahlcovat finanční trhy novými levnými dolary a eury. Postupem času se však ukázalo, že inflace dál a dál překonává odhady centrálních bankéřů a že jejich vize inflační dočasnosti byla spíše vírou než přesvědčením založeným na ekonomických fundamentech. Proto konečně už přichází doba i pro změnu jejich postoje.
Na fakt, že inflace začíná směřovat mimo kontrolu, reagovaly v našem regionu jako první centrální banky Maďarska a ČR. Už loni v červnu začaly zvyšovat úrokové sazby a svojí rétorikou ovlivňovat i inflační očekávání. Jak už jsem zmínil, americký Fed i ECB dál pokračovaly v politice levných a dostupných peněz v přesvědčení, že vše se v dobré obrátí a inflace se opět rychle navrátí k cílovým dvěma procentům. Inflace však porážela jedno dlouhodobé maximum za druhým a museli jsme začít hledat hodně daleko v minulosti, abychom vůbec našli srovnatelnou inflační zkušenost. V USA se tak inflace dostala na téměř 41leté maximum, v eurozóně „jen“ na 23leté – a to samozřejmě jen díky tomu, že tato měnová unie vznikla teprve v roce 1999.
Letos už konečně americká centrální banka zavelela k obratu, a nejenom že ukončila program „tisku“ dolarů, ale minulý měsíc navíc zvýšila svoji základní úrokovou sazbu o čtvrt procentního bodu. Současně přesvědčivě říká, že na květnovém zasedání navýší tuto sazbu znovu, ale tentokrát už to bude půl procentního bodu. A naznačuje, že takto může postupovat i na dalších jednáních v červnu a v červenci. Finanční trhy proto předpokládají, že hlavní úroková sazba Fedu rychle poroste, a ještě v letošním roce se dostane na tři procenta. Mimochodem takto „drahé“ byly dolary naposledy před 14 lety.
Ledy se hnuly i v eurozóně, i když zatím spíše jen symbolicky. ECB zastavila jeden ze svých programů „tisku“, avšak nová eura chce posílat do ekonomiky dál až do konce druhého čtvrtletí, a teprve následně by mělo dojít k postupnému zvyšování sazeb. Zatímco inflace už v eurozóně překonala hranici sedm procent, ECB tak vlastně hodlá ještě chvíli přešlapovat na místě. Dlužno dodat, že nemá takový komfort volnosti jako ČNB, protože se z vlastní vůle stala největším věřitelem členských zemí eurozóny a musí postupovat o to více opatrně. Není totiž jednoduché si představit, jak levně a s jakou samozřejmostí by se bez ECB v zádech mohla třeba taková Itálie s dluhem přesahujícím 150 % HDP financovat na finančních trzích.
Velké centrální banky světa už pochopily, že inflace – a především pak inflační očekávání (o kterých jsem zde psal v prvním blogu) jsou skutečným, nikoliv krátkodobým problémem. Vzaly nejspíše v úvahu i fakt, že svět se po pandemii nevrací do dřívějšího normálu, ale vytváří si – i díky politickým zásahům – normál nový. A co z toho plyne pro nás? Třeba to, že superlevná eura, která financovala část tuzemského realitního boomu, už nebudou tak výhodná a dostupná jako dosud. Že úrokový diferenciál posilující korunu bude pro zahraniční investory časem méně atraktivní. Nebo že dražší dolary ovlivní nejenom výkonnost akciových trhů, ale zapříčiní třeba i odliv kapitálu z rozvíjejících se zemí… Ale o tom zase někdy příště.
Veškeré informace, názory a prognózy obsažené v tomto textu jsou pouze informativního charakteru, nepředstavují žádnou nabídku na jakoukoliv transakci nebo závazek k realizaci jakékoliv transakce a v žádném případě nejde o investiční poradenství. Obsah sdělení je vytvářen dle nejlepšího vědomí a s řádnou odbornou péčí, Banka CREDITAS a.s. však nezaručuje správnost, úplnost a přesnost jeho obsahu. Banka CREDITAS a.s. nenese žádnou odpovědnost za případné škody vzniklé jakýmkoliv třetím osobám v důsledku využití informací uvedených v tomto sdělení.
